Aldo - Americká Akita

Akití odpoledne

29.11.08 | Tak mě páníčkové zase bez varování narvali do auta a zase jsme někam jeli. V sobotu to nebývá zvykem, tak jsem tušil zase nějakou „super zábavu" jako třeba výlet do botanický zahrady, nebo tak.

Vystoupili jsme u takovýho velkýho rybníka - už ten se mi moc líbil, ale vykoupat v něm mě nenechali a skoro se mnou běželi po břehu někam dál. Páníčkové byli nervózní, furt si s někým telefonovali, že prej máme zpoždění a já nevím co ještě. Po čtvrthodině poklusu jsem najednou uslyšel nějaký štěkání, páníčkové kupodivu ještě víc zrychlili a najednou jsme byli na písečný pláži a v lesíku vedle ní byla hromada psů. Byli mi trochu podobný, jen byli skoro všichni zrzavý a nikdo neměl černej čumák jako já.

A pak - Ayriiiiiin!!!! Ayrin roste do krásy, má úžasně hezkej pohled, takže  jak jsem ji uviděl, zapomněl jsem na všechno ostatní a už jsme se rvali  

Samozřejmě jsem se kamarádil i s ostatníma psama, na některý jsem i štěkal (teda štěkal jsem skoro pořád, ale hlavně na Ayrin), s některýma jsem si i hrál (třeba s boloňáčkem), ale vždycky jsem se nakonec vrátil zase zpátky k Ayrin.

Taky tam byly soutěže - běžel se na čas takovej slalom s tenisákem na lžičce, ale protože je páníček lempl, tak jsme nevyhráli. Já ale běžel dobře, já jo! Další soutěž byla v hodu miskou a ani v ní páníček nezaperlil - jo kdyby mi do tý misky někdo nalil vodu, tak bych jí dohodil jistě mnohem dál.

Potom jsme a Ayrin zkoušeli jaký to bude, až prej půjdem na nějakou výstavu. Běhali jsme s páníčkem dokola a za námi Ayrin s paničkou. Nám to docela šlo, Ayrin běžela s elegancí sobě vlastní, jenom ta její panička pořád tak divně štěkala, ještě nikdy jsem neslyšel dvojnožce štěkat ultrazvukem, až mám docela strach, aby Ayrin nepřišla o sluch.

Páníčkové si opekli buřtíka (i na mě zbylo), dovolili mi trochu se vyráchat ve vodě, navázal jsem spoustu novejch známostí, zaběhal jsem si, zaštěkal jsem si, začmuchal jsem si - prostě ideální psí odpoledne.

Cestou zpátky jsme se ještě stavili v hospůdce, kde se rozdávaly ceny a pamětní plakety a pak už byl čas odjet domů. Teda on byl čas nejvyšší, už se mi zavíraly očička a brněly packy, takže cestu domů jsem krásně prospinkal, stejně jako celý zbytek večera a celou noc. Ale výlet to byl pěknej, moc pěknej, moc děkuju těm, kteří to vymysleli a zorganizovali a už se moc těším na další Akití putovní procházku.