Aldo - Americká Akita

Byl jsem na výstavě

09.01.09 | Včera ráno jsem se vzbudil do príma nálady, prohnal jsem ptáčky, rozkousal další květináč, ale zrovna když jsem přemejšlel jakou lumpárnu bych moh provést, tak mě naložili do auta a jeli jsme. Fakt dlouho jsme jeli, zastavili jsme jenom u nějaký pumpy a tam mě ani nenechali pořádně si očuchat díry od krys a zase šup do auta. Pak jsme zastavili na dýl a šli jsme se strejdou Liborem na oběd. Páníčkové si vybírali z jídelního lístku a mě nasypali do misky granule - no fujtajbl, samozřejmě jsem se jich ani nedotknul a počkal jsem si na to, co vyloudím - a málo toho nebylo:-)

Pak zase do auta a ještě asi hodina cesty a konečně konec - nějakej takovej divnej vysokej barák, zahrada žádná a pokojíček mrňavej, no sotva tak pro čtyři psy. Prej se to jmenuje hotel, tak ode dneška už vím, že hotel rád nemám. Jo, šli jsme se s páníčkama vyvenčit na procházku do parku, ale ani tam jsem nemoh´ volně běhat, nebejt pár psů, který jsme potkali, tak to byl prostě ztracenej den.

Ani v noci mě to v hotelu nebavilo, takže jsem popocházel, dejchal, zalejzal do botníku a zase vylejzal ven, lemtal vodu v koupelně, občas štěknul za dveřma....páníček mě asi v půl jedný v noci docela sprdnul, ale stejně jsem nedal pokoj dokud se mi únavou nezavřela očička.

Ale zato ráno, to bylo jiný kafe - teda kafe nebylo, panička se neodvážila jít na snídani ( a to přitom moc dobře ví jak miluju kafe s mlíkem), k večeři si totiž den předtím objednala nějaký jídlo, pan vrchní si objednávku přišel ještě třikrát ověřit a stejně jí nakonec přinesl něco úplně jinýho, a musím říct, že ani mě to její jídlo vůbec nechutnalo. Prostě ráno už to bylo teda o moc veselejší. Šli jsme zase parkem, ne na procházku, ale došli jsme k nějaký velký garáži, prej nějaká hala nebo co. A tam jsem nevěděl kam dřív skočit - spousta psů, malejch, velkej, oblečenejch i nahatejch, vonělo to tam, vrtělo se ocáskama, vrčelo se.....no paráda! Jenže - znáte už páníčka. Ten mě furt jenom odněkud tahal, skoro nic mi nedovolil, pořád jenom tudy deme, tam ne, Aldíčku, ten se tě bojí, nech toho... A tak jsem začal štěkat. A štěkal jsem pořád. A štěkal jsem i když se mnou páníček běhal dokola po nějakým modrým koberci, prej jako na zkoušku. A štěkal jsem , když si byli páníčkové zakouřit venku. A štěkal jsem i jenom tak, pro radost. A štěkal jsem od osmi ráno až do tý doby, než jsem usnul, A usnul jsem asi ve třičtvrtě na deset.

Jenomže už vím, že jakmile já něco chci, páníčkové chtějí hned něco jinýho. Nejdřív chtěli, abych neštěkal, tak jsem usnul. Spal jsem asi deset minut a oni místo aby byli rádi, že jsem zticha, tak ne, Aldo vstávej, Aldo pojď, Aldíku deme, deme. Pak se mi nějaká cizí paní podívala na zuby (už mám všechny úplně nový a hezky bílý) zkontrolovala mi „bodláčky" (ale trhat je nechtěla) a pak jsme znova jak blbci začali běhat dokola po tom koberci. No já nevím, ale když běžím a nemám za čím ani kam, tak teda mě to moc neba. Páníčka to ale asi ba, protože mě nutil ať běžím s ním, no tak jsem mu teda udělal radost, no.

No, a to je asi tak všechno. Až pozdějc jsem se dozvěděl, že tohleto prej byla nějaká výstava a že prej snad i já jsem se jako vystavoval. No tohle kdyby mi řekli dřív, tak bych jistě štěkal mnohem hlasitějc, aby si mě na tý výstavě každej všimnul. Ale prej i takhle  jsem byl úspěšnej. Páníček nedal jinak, než že prej musím do rubriky „Moje úspěchy" napsat jak to dopadlo, no tak jo, tak to tam teda je i s nějakým videem.