Aldo - Americká Akita

Dovolená v Rakousku 1

21.07.09 | Tak jsme všichni v pořádku zpátky z dovolené a já už vím, co je to ten vodopád. Byli jsme v nějakým Rakousku, cesta tam byla dlouhatánská a lidi tam mluvili tak nějak divně, že jsem jim vůbec nerozumněl. Ale líbilo se mi tam, fakt hezký. V hotelu jsme měli svůj pokoj, ve kterým teda bydleli i páníčkové, ale docela se to s nima dalo vydržet. Hlavně ale byla u pokoje i terasa, na který bylo i v největším horku docela snesitelně. A že byla potřeba! Celej tejden bylo přes třicet stupňů a svítilo sluníčko. Naštěstí jsme jezdili na výlety a to dokonce i za sněhem a tak to fakt bylo celý docela príma.

Hotel byl přímo u jezera, ve kterým jsme se teda přes den koupat nemohli, ale ráno a večer jsme se smočit směli. Ale asi pět minut autem bylo jiný jezero, kde jsme se mohli čvachtat podle libosti a tam jsem taky poprvý plaval. Šli jsme na výlet asi osm kiláků a bylo to vlastně kolem tohodle jezera.  A protože bylo vedro, pustili nás páníčci k vodě, já vešel do hloubky a když jsem neměl nic pod předníma packama tak jsem jima začal hrabat a pak jsem musel i zadníma a páníček akorát vydechnul „hezkýýýý" a tak jsem poznal, že asi vážně plavu. Jenže protože ještě plavání moc neovládám, potkala mě taková malá nepříjemnost - ona ta voda byla průhledná a v ní plavaly ryby. A jak jsem v ní plaval i já, tak jsem jednu z těch ryb zahlídnul. No jasná kořist! Jenže jak jsem zvyklej vždycky při lovení něčeho nekdřív na chvíli totálně znehybnět, ztuhnul jsem stejně i při tom plavání. Najednou jsem neviděl ani páníčky, ani tu rybu, dokonce jsem ani nic neslyšel, všude kolem mě byla jenom voda. Páníček mě vytáhnul na břeh, normálně hnusně se mi smál a říkal něco o nějakým Titaniku. No další moje pokusy už byly mnohem lepší a hlavně zábavnější, ale o tom dále.

Zatímco se Aldík pokoušel utopit, tak já jsem byla mnohem opatrnější. Ryby ve vodě mě taky zajímaly, ale co se týká plavání, zatím jsem se spokojila jen s tím, že jsem byla po bříško ve vodě a plavala mi jenom hlava. Teda...plavala....vlastně jen byla po uši zastrčená do vody s tím, že jsem nosem vypouštěla velikánský bubliny. Dělalo to docela rámus a strašlivě mě to bavilo J . Jo, voda je vážně docela príma věc.

Páníček nás ráno venčíval sám, kousek od hotelu byla príma louka a na tu jsme vždycky chodili. Ono teda ještě o kousek dál bylo golfový hřiště na kterým by se naše bobky zvlášť pěkně vyjímaly, ale na to nás páníček nebral. K tý louce se muselo jít kousíček po hlavní silnici po který jezdily autobusy, motorky i docela dost aut - to jenom abyste věděli, kolik lidí nás asi tak mohlo vidět. My jsme totiž jedno ráno narazili na veverku! Teda spíš ta veverka narazila na nás, my jsme šli spořádaně po chodníku z procházky a najednou asi dvacet metrů proti nám zpoza rohu ona vyběhla. Tryskem, středem chodníku, běžela přímo mezi nás! Já i Aldík jsme předvedli nádherný výstavní postoje a s radostí a nadšením čekali až doběhne až k nám, jenže ta potvora nás v poslední chvíli uviděla, metr před námi zabrzdila, otočila se a pelášila stejnou cestou pryč a zapadla zase za roh.  Tohle každýho normálního psa naštve, jeden se těší na príma zábavu a prdlajs. Aniž bychom se s Aldíkem nějak domlouvali, svorně jsme se za tou veverkou rozběhli. Problémy nám dělal jenom páníček na konci vodítka, ale když jsme pořádně zatáhli, pohnul se i on. Za chvilku už za námi vesele plápolal a křičel „nechte toho, fuj je to, stůjte" ale kampak na nás! My v tu chvíli byli hluchý a oči jsme měli jenom pro veverku. Všichni tři jsme pěkně doběhli až na ten roh, kde zmizela a tam se teprve páníčkovi povedlo využít našeho zklamání a trochu nás uklidnit. Stejně mě ale mrzí, že nás nenechal dýl čuchat, určitě bychom ji našli.