Aldo - Americká Akita

Pasivní rezistence

10.01.09 | Teda ne že bych si tenhle název vymyslel já, ale páníček tomu tak říká. Já jsem se rozhod to dát do úspěchů, protože jde jednoduše o neposlouchání - a to se mi daří čím dál víc a úspěšnějc.

O co jde - je to v podstatě strašlivě jednoduchý, když zazní moje jméno tak neslyším, když zazní nějakej povel, tak neslyším, když už se prozradím že slyším, tak dělám, že ho neznám. Celá naše komunikace a snaha páníčků o výcvik vypadá asi následovně:

Páníček: Aldo!

Já:  To je ale hezká vrána! (samozřejmě se ani nepohnu)

Páníček: Aldíku!!!

Já:  Sakra, kdyby se tak dala ulovit (koukám samozřejmě furt jinam)

Páníček: Aldo, ke mně!!!!!!!

Já:  No jo, když vona mi stejně zase uletí  (pohled upřený na vránu)

Páníček zákeřně cukne stopovačkou, takže už nemůžu dělat, že nevím kdo je to Aldo a musím se holt k němu rozběhnout. V tu chvíli páníček exploduje radostí a já k němu běžím s nevinným výrazem ve smyslu: jo ták, tohle jsi chtěl, no tos měl říct hned!

Mám pro tuhle příležitost připravenu spoustu nevinnejch výrazů s různejma významama, namátkou uvádím třeba:    Ahááá, tak tohle je lehni, no jó, já si to ještě tak nepamatuju

                               Zůstaň? Co to je? Takovej povel jsem v životě neslyšel.

                               Sedni? Kdo? Já? A proč?

                               Aldo? Kdo je to Aldo? Toho psa neznám.

Vrcholem mých cvičitelských úspěchů bylo to, když na mě páníček na cvičáku volal jménem ze vzdálenosti asi půl metru a já se asi pět minut ani nepohnul a ani chloupkem na těle jsem nedal najevo, že něco slyším.  Jo, ještě se se mnou budou mít páníčkové hodně co učit :-)